Prostorná průchozí jeskyně s centrální dómovitou prostorou, skalní gotický chrám „s pěkným klenutím připomínající kopuli kostelní“ (Boček 1928, s. 262). Odtud název jeskyně. Otevřen třemi prostornými vchody do Křtinského údolí. Tato památná jeskyně byla zvaná v minulosti též Eremitage, Rittersaal, Steinerner Saal a Theresienhöhle Kapelle (Burkhardt – Zedníček 1951–1955, s. 68; Absolon 1970, s. 192). První zmínka o jeskyni je z roku 1669 od Jana Ferdinanda Hertoda z Todtenfeldu v jeho spisu Tartaro mastix Moravie… („Podzemní bič Moravy…“, celý název zní v češtině „Podzemní bič Moravy, kterými se zvláštní a podivuhodné věci přírodou v jejím úrodném lůně rozseté, obzvlášť podzemní, a oněch účinek smrtící, zajímavě zkoumají a péče léčebná a ochranná také předkládá“). Jde v podstatě o vlastivědnou příručku o Moravě psanou z hlediska lékařského, popisují se v ní jednotlivé minerály nacházející se na Moravě a hodnotí se možnosti jejich využití pro lékařskou a kurativní péči (Skutil 1973, s. 135–136). Pro nás nejdůležitější je osmnáctá kapitola této knihy, nazvaná De cryptis mirandis Moraviae, tj. „O podivuhodných dírách (podzemních) moravských“. Z Křtinsko-josefovského údolí odborníci poznávají popis jeskyní Výpustek, Býčí skála a Jáchymka (Evina jeskyně). Zde je unikátní podivuhodná zmínka o poustevníkovi, který obýval jeskyní Kostelík: „Nad vchodem této jeskyně (u Býčí skály) se jeví jiný otvor, představující další jeskyni. Kdysi ji obýval jako nepřístupný úkryt poustevník, aby byl samoten jako pravý mnich, zřídil si pro sebe uměle příchod k sestupu a výstupu pomocí provazu, oceňuje lidskou samotu a blaženost“ (Grolich 1973, s. 131). Toto místo se nachází s velkou pravděpodobností na skalní terásce nad Kostelíkem, která je přístupná po skalní římse ze směru od Býčí skály. Zde tedy pravděpodobně žil, modlil se a meditoval v osamění onen poustevník. Domnívám se, že tuto jeskyni po celý středověk jistě navštěvovaly a obývaly nesčetné generace poustevníků v důsledku blízkosti poutních míst Křtiny a též Vranova u Brna. Mohli zde žít již i pravěcí šamani, neboť tato jeskyně je k tomuto účelu velice vhodně morfologicky přizpůsobena. O tom se ale samozřejmě nedochovaly žádné písemné zprávy. Ještě ve 20. století žil na Kostelíku v Kamenném sálu poustevník a almužník Vincenc Doležal (1862–1936) z Habrůvky. Jeho životní příběh je výborně zpracován Antonínem Hlouškem pro publikaci Habrůvka. Historie z roku 1971 (kolektiv 1971). Kamenný sál je přibližně kruhového půdorysu o velikosti 11,7 × 10 m. Ze sálu dvěma velkými vchody vybíhá směrem k Býčí skále 18 m dlouhá prostorná sestupná chodba k třetímu vchodu do jeskyně. Strop Kamenného sálu se klene ve výšce přes 10 m a je rozerván četnými komíny a horním patrem Kazatelny, z níž kdysi prý pohanští kněží kázali lidu. Tam nad Kazatelnou je horní patro, kde žil onen eremicola. Jeden komín je otevřen až na povrch a za příznivé konscelace jím proniká do jeskyně sluneční paprsek. Kostelík je jeskyně opředená mnoha pověstmi. Je to záhadné místo Křtinského údolí. Lze přímo vidět středověké mastičkáře, jak tuto nápadnou jeskyni prokopali v naději, že objeví roh bájného jednorožce. Mohlo zde být původně ukryto mnoho pokladů. Jeskyně je považována za průtokovou Křtinského potoka v době, kdy tekl v této úrovni. Další neznámé pokračování směrem ke Třem kotlům a Křtinám zaniklo a po bývalé jeskynní chodbě odstraněné přírodními procesy zůstalo stát několik izolovaných hřebenáčků. „Nevěřím, že by rozsah Kostelíka byl omezen jen na tento průtokový tunel, soudím, že tvoří střední nebo horní patro s naprosto neznámým jeskynním systémem, týmž, ke kterému směřuje hlavní odtok z Bruny, z propadání na konci Sprašové chodby k.315“ (Absolon 1970). Mám dávnou vizi, že bych v Kostelíku nechal položit pískovcovou dlažbu. Do dlažby bych nechal postavit kamenné ohniště pro poustevníky, kdyby sem opět přišli. To je má vize. Když jsem přišel v roce 2005 do posvátné krajiny Vallis baptismi jako poustevník, pocítil jsem potřebu zbudovat na Kostelíku poustevnický památníček. Ten byl sice věnován Vinckovi Doležalovi, ale patřil i všem ostatním poustevníkům žijícím v průběhu historie v této nanejvýš svaté jeskyni. Zlé síly okolo satanismu na Býčí skále však památníček záhy od skály odřezaly a zcizily. Proto jsem zde výstražně vztyčil dřevěný kříž, ale i ten byl záhy z jeskyně vyhozený a odnesený. Proto proběhlo jednání s jeskyňáři na Býčí skále, aby nový kříž požehnali. Ale i proti tomu vznikla na Býčí skále silná opozice domnívající se, že bych jim tímto duchovním symbolem Kostelík odcizil. Proto ani Správa CHKO nakonec nesouhlasila se vztyčením kříže v této bezpochyby svaté poustevnické jeskyni Kostelíku. Podle tradičního výkladu se Hertodova zpráva z roku 1669 v díle „Podzemní bič Moravy“ o poustevníkovi žijícím dle něj v „další jeskyni“ vztahuje na jeskyni Kostelík vedle Býčí skály. Tak to uvádějí Trampler 1897, Burkhardt v Burkhardt – Zedníček 1951–1955, Absolon 1970, Grolich 1973 a nyní Gyaneshwarpuri 2025. Tramplera cituje v překladu Jiřího Urbana Martin Golec (Golec in Oliva a kol. 2015): „V literatuře se objevuje (Kostelík) také pod jménem Kamenný sál, Tempel nebo Poustevna. Poslední označení má podle poustevníka, který před časem tu malou jeskyni obýval, a poněvadž skála, v níž leží, byla tenkrát velmi těžce přístupná, dopravoval potraviny sem nahoru na laně.“ Karel Absolon poustevníka na Kostelíku však vůbec nezmiňuje, Hertodovu zprávu nicméně určitě ztotožňuje s jeskyní Kostelík: „Jestliže některá jeskyně Moravského krasu byla macešsky opomíjena, byl to jistě půvabný Kostelík. Ač byl do literatury uveden Hertodem, odbyl ho Kříž jen několika řádky… (Kříž – Koudelka 1902, s. 66) a přece je v této jen zlomkovitě známé jeskyni skryto veliké tajemství…“ (Absolon 1970, s. 192). Opravdu je zarážející, že ani MUDr. Jindřich Wankel, bádající v Býčí skále, kde učinil ony velkolepé archeologické objevy, nevěnoval r. 1882 Kostelíku ve svých legendárních Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit samostatnou kapitolu, ač by si to jistě zasloužil (Wankel 1984). Absolon se zmiňuje o jiném poustevníkovi, který žil v nedaleké jeskyni Jáchymce na protějším svahu údolí: „O jeskyni se zmiňuje již r. 1669 J. Hertod. Na počátku 19. století žil v jeskyni poustevník Joachym, po němž byla jeskyně nazvána Jáchymkou“ (Absolon 1970, s. 239). Grolich zcela jistě píše: „J. E.Hertod však ve své době, tj. 17. století, již podle tradice umísťuje poustevníkův příbytek nad vchod Býčí skály. Jedná se tedy o horní patro k jeskyni Kostelík“ (Grolich 1973, s. 135). Burkhardt taky jednoznačně píše: „Jistě je to Kostelík, kterému platí Hertodova zmínka… Úzká skalní římsa vedoucí ještě dnes k jeskyňce Horního vchodu Kostelíku (ze západní strany) by nasvědčovala Kostelíku“ (Burkhardt – Zedníček 1951–1955, s. 70). V roce 2013 však spatřila světlo světa silně naddimenzovaná spekulativní hypotéza archeologa a speleologa z Býčí skály Mgr. Martina Golce o tom, že Hertodova zmínka o poustevníkovi se nevztahuje ke Kostelíku, ale k Býčí skále! Autorem této myšlenky sdělené Golcovi je místní znalec, speleolog, předseda ZO ČSS 6-01 Býčí skála Jiří Svozil starší (Golec 2013 a Golec in Oliva a kol. 2015). Ve výšce asi 20 m ve skalním čele Býčí skály se totiž nachází vysutá asi 10 m dlouhá a asi 1,5 m široká chodba, přístupná jen horolezeckou technikou, dostupná též ve výšce původně asi 10 m z vnitřní strany Předsíně Býčí skály. Tato chodba je jeskyňáři z Býčí skály považovaná za skutečný přístřešek Hertodova poustevníka, aniž by se však zamýšleli, jak by se do takové výšky poustevník neovládající jednolanovou horolezeckou techniku vůbec dostal. K tomu Golec píše: „Onou ‚další jeskyní‘ měl Hertod asi na mysli fragment chodby, která se nachází v čelní skalní stěně Býčí skály, která je přístupná pouze po laně, a to zvenku (výška asi 20 m), nebo pohodlněji ze vstupní Předsíně (výška původně asi něco přes 10 m).“ S tímto názorem však nesouhlasím a nadále trvám na tradičním výkladu, že onou „další jeskyní“ Hertodova poustevníka byl zcela jistě míněn nedaleký Kostelík. Domnívám se, že si jeskyňáři touto hypotézou o existenci poustevníka ve vysoko položené chodbě své jeskyně Býčí skály chtějí polepšit její silně pošramocenou image. Opravdu pro tuto novou myšlenku Martina Golce není žádné opodstatnění, a to ani po archeologické stránce, neboť zmíněná jeskynní chodba nad Býčí skálou je antropogenně beze změn od období baroka, dle posudku samotného Golce. I nadále tedy platí, že Hertodův poustevník žil již dávno před rokem 1669 na skalní terase nad jeskyní Kostelík, využívaje za přístřešek jeho horní patro nad Kazatelnou. O tom jsem zcela přesvědčený. Tato terasa je velice těžko přístupná a nebezpečná skalní římsa k ní se těžko v příkrém svahu směrem k Býčí skále hledá. Je to dodnes jedno z nejodlehlejších a nejopuštěnějších míst v Moravském krasu. Není mi známo, jestli zde na terásce nad jeskyní Kostelík byl již proveden řádný archeologický průzkum, ale je pravděpodobné, že horní patro nad kazatelnou již někdo anonymně prokopal. Možná ale, že pár svatých střepů po onom poustevníkovi je na terásce Kostelíka dodnes k nalezení! Rovněž doc. Martin Oliva, archeolog z Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea, mne v roce 2025 informoval, že neví, že by na Kostelíku byl proveden archeologický průzkum, „ač by to bylo lákavé“. Antonín Boček nicméně uvádí: „Byly tu vskutku nalezeny zbytky nářadí i zbraně praehistorické“ (Boček 1928, s. 262).

Takovou překrásnou vyhlídku do bujných lesů osamělého Křtinského údolí měl ze svého skalního útesu nad jeskyní Kostelík Herdotův poustevník v 17. století. Já jsem toto svaté velmi skryté a nepřístupné místo navštívil v roce 2009 a od té doby se mi nepodařilo znovu tam najít bezpečnou cestu.

"Narodil se v Habrůvce ve střední části Moravského krasu dne 4. září 1862. Již jako malý chlapec ztratil rodiče, a proto živořil v obecní pastoušce pro chudé. Jednou při toulce lesem došel na Krkavčí skálu, která jako bílý štít ční vysoko nad Křtinsko - Josefovským údolím. Nad pohledem, který se před ním rozevřel, se mu zatajil dech. Lesní stráně se před ním táhly do dálky, před sebou bílé skály, na dně údolí šum potoka a šťavnatá louka s kvítím... Údolí mu připadalo důvěrně známé,jakoby tu krajinu už dávno znal... A v tom okamžiku si připadal jako ztracený syn, který po dlouhém odloučení našel v tomto strastiplném světě svůj Domov. To místo, kde bude moci být sám Sebou a žít svobodně. Sestoupil po svahu na dno údolí a ve vápencových skalách objevil otvory vedoucí do temných jeskyní. Jedna z těchto jeskyň se mu obzvláště zalíbila, neboť mu připomínala podzemní kostelík. Byl to malý skalní chrám stvořený přírodou, vysoká podzemní chodba procházející napříč skalou, s velkým podzemním kamenným sálem gotických tvarů, osvětlený skalními okny a komíny. Když tu jeskyni spatřil, poznal, že našel To co hledal. Rozhodl se proto, že se v jeskyni trvale usadí a zůstane v ní natrvalo žít. V kamenném sále Kostelíka si našel malý výklenek, který je dobře chráněný před větrem fučícím jeskyní. Do skalního výklenku si nanosil vrstvu listí a chvojí, a lůžko bylo hotové. Před výklenkem si zřídil malé ohniště, a když večer oheň prozářil podzemní sál, cítil se najednou neskonale šťastným, naprosto svobodným, na nikom nezávislým, poustevníkem s lehkým srdcem. Tak začal jeho poustevnický život v jeskyni Kostelíku. Přes den se toulal po okolních lesích, kde ho lidé potkávali v ošumtělém oděvu, s pytlem na zádech a se silnou holí v rukách. Tak vandroval po lesích v okolí Habrůvky, Josefova a Křtin a do vesnice přicházel jen když si potřeboval něco nakoupit. Tehdy rozbalil svůj flašinet a lidé mu za trochu hudby rádi dali něco najíst. On sám nikdy nelovil zvěř, nežebral, ani nekradl, nikoho neobtěžoval a žádnému nepřekážel. Lidé si na jeho podivuhodnou existenci zvykli a měli ho rádi. Hajní se samozřejmě brzy dozvěděli, že mají ve svém revíru poustevníka, ale čistota jeho úmyslů je odzbrojila, a tak i oni zakrátko o něm mluvili s úctou jako o "lesním a skalním muži". Poustevník z Kostelíka jakoby svojí existencí rozechvíval jakési jemné volání, které se ozývá v každém lidském srdci a vábí ho pryč od zmatků civilizace, zpět do Ticha lesů a přírody. A tak nakonec sami hajní drželi nad poustevníkem ochrannou ruku a dokonce i ředitel polesí ho často obdaroval penězi a přicházel za ním na rady. Je pravda, že se našli lidé, kteří poustevníka z Kostelíka považovali za obyčejného tuláka, lenocha, žebráka či blázna... to proto, že se svým přírodním životem a odíváním značně odlišoval od každého z nich - nepochopili pravé motivy jeho života v lesích a osamění. Byl velkým dítětem přírody. Moc nemluvil, býval rád sám a nechtěl aby ho v Kostelíku navštěvovali zvědavci. Žil prostým životem, někdy měl žaludek plný, jindy poloprázdný, ale nestěžoval si. Krása poustevnického života si ho podmanila a na jídlo neměl téměř ani pomyšlení. Svůj jeskynní výklenek v Kostelíku by nevyměnil ani za nejluxusnější dům na zemi. Hůř na tom býval v zimě, když napadl sníh a promrzlou jeskyní se začal prohánět ledový vítr... Tehdy se stěhoval do nedaleké jeskyně Jáchymky na protější svah údolí, která je přece jen více sevřená skálou, a proto v ní bývá v zimě o něco tepleji. Celá desetiletí tak žil "lesní a skalní muž" v Kostelíku s pocitem naprosté svobody. Tak plynula dlouhá desetileté, ale i život Vincka Doležala, povoláním almužníka a poustevníka v jeskyni Kostelík se jako u každého člověka pomalu naplňoval. V roce 1936, ve věku 74 let, zubožený, ale se svobodným srdcem, přečkal svou poslední zimu, když tu mu jednoho dne lesy nad Křtinským údolím zašuměly svůj poslední chorál. Zemřel dne 7. března 1936 a byl pochován na hřbitově ve křtinách. Jak přirozeně žil, tak přirozeně odešel. A na příběh tohoto muže navazuji. Poustevník Marek, 28. 5.2005."

Fotografie z pozůstalosti profesora Karla Absolona, na níž Golec "odhaluje" osobu posledního poustevníka na Kostelíku Vincka Doležala (vpravo). Ve skutečnosti to s jistotou Vincek není, neboť se dochoval originální Absolonuv popisek k této fotografii, který dokazuje že se jedná bohužel o někoho jiného. Upozornil mne na to doc. Martin Oliva z Ústavu Anthropos.

ABSOLON, K., 1970. Moravský kras. 2, Academia, Praha.
BOČEK, A., 1928. Průvodce Moravským Krasem: popis celého území Krasu na Moravě, hlavně jeskynních bludišť ve Sloupě, Ostrově, u Macochy, u Jedovnic (Rudic), v Josefském a Ochozském údolí. Uhrovy cestovní průvodce. V Praze: Cestovní kancelář Josefa Uhra.
BURKHARDT R., a ZEDNÍČEK, O., 1951–1955. Údolí Křtinského potoka v Moravském krasu a jeho jeskyně. Příloha Československého krasu.
GOLEC, M., 2013. Čtyři poustevníci u Býčí skály. Web www.byciskala.cz. ZDE
GROLICH, V., 1973. O podivuhodných jeskyních Moravy. Podzemní bič Moravy, hlava XVIII, s. 132–149. Sborník vlastivědného musea v Blansku, 5/1973, s. 129–135.
GYANESHWARPURI, Svámí, 2025. Cesta poustevníka. O duchovní Cestě k oranžovému rouchu jógového a hinduistického mnicha. Acta Speleohistorica 10/2025
HERTOD, J. F., a TODTENFELD, J. H., 1669. Tartaro-mastix Moraviae per quem rariora et admiranda a natura in faecundo hujus regionis gremio effusa, comprimis tartarus, illiusque effectus morbisi curiose examinantur et cura tam therapeutica quam prophylactica proponitur. Typis Susannae Rickesin viduae.
KOLEKTIV, 1971: Habrůvka. Historie. Vydala rada MNV v Habrůvce za spolupráce Historicko-vlastivědného kroužku ZK ROH Adamovských strojíren n.p. Adamov 56 s., Habrůvka.
KOŠŤÁL, P., 2001. Poustevnictví na Blanensku. Sborník Muzea Blansko 2001, s. 19–30.
KŘÍŽ, M., a KOUDELKA, F., 1902. Průvodce do moravských jeskyň. Díl II. Ždánice-Vyškov.
OLIVA, M., GOLEC, M., KRATOCHVÍL, R., a KOSTRUN, P., 2015. Jeskyně Býčí skála ve svých dějích a pradějích.
SKUTIL, J., 1973. Jana Ferdinanda Hertoda z Todtenfeldu Tartaro-mastix Moraviae. Sborník vlastivědného muzea v Blansku 5/1973, s. 135–140.
TRAMPLER, R., 1897. Das Josefs-Kiriteiner Thal in der „Mährischen Schweiz“. Oesterreichische Touristen – Zeitung XVII., Nr. 16, 193–195, Nr. 17, 203–207.
WANKEL, J., 1984. Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti. Muzejní a vlastivědná společnost (Brno), Okresní muzeum (Blansko).

Svámí Gyaneshwarpuri uctívá křesťanskou poustevnu svatý Kostelík a přináší dávným poustevníkům kteří zde žili různé dary, kříže, památníčky i vlastní modlitby (2024).

Kříž k uctění Herdotova poustevníka v jeskyni Kostelík jsem zavěsil na skálu ve Vincové koutu Kamenného sálu. Zlé síly jako pokaždé kříž brzy zase zcizily, což se může dít jen u pohanské Býčí skály (2024).

Svámí Gyaneshwarpuri je oddaný žák Jeho Svatosti višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy, Mistra jógy a Učitele duchovní cesty z Indie, kterého následuje od roku 1996. Za tu dobu prošel bouřlivou duchovní transformací, která vyústila dne 23. července 2021 v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách ve vysvěcení – sanjás díkšu – na hinduistického a jógového mnicha, když mu bylo 53 let. Stát se svámím bylo jeho dlouhodobým přáním a životním cílem – proto se postil a odcházel do hor a do lesa meditovat, až se mu jeho přání doslova zázračně svámíjího Milostí naplnilo. Od té doby setrvává v santóše – spokojenosti, veškerá světská přání se rozprchla a on se vrací zpět Domů do duchovního domova, z něhož jsme vyšli. Svámí Gyaneshwarpuri působí jako osamělý, mlčící poustevník v jeskyních Moravského krasu. Měl to štěstí, že se narodil v blízkosti tohoto nejsvětějšího území v České republice, magického a mystického prostoru, v minulosti osídleného šamany a poustevníky, na něž se rozhodl navazovat. Není učitelem jógy a nekáže hinduismus. Má právo užívat duchovní titul svámí (pán sebe) a nosit oranžové roucho, šat indických jogínů a sádhuů. Získal tímto tuto nejvyšší svámíjího iniciaci. Je kosmopolitního, nadnáboženského smýšlení a vnitřního založení, z tohoto důvodu uctívá rovněž Ježíšovo křesťanství, buddhismus, taoismus a ostatní světová náboženství. Je historicky prvním hinduistickým mnichem vysvěceným v České republice. Píše odborné publikace z oboru speleologie, sakrální historie a archeologie a v neposlední řadě také vlastní originální, z knih nevyčtenou mystiku a filozofii, básně, duchovní příběhy a pohádky s duchovním ponaučením. Následuje ve všem Sílu Lásky a kráčí po Cestě Poznání (džňanajóga), jak vyplývá z jeho duchovního jména Gyaneshwarpuri (gyana = džňana), které se překládá jako „Ten, který poznal“. Je tedy vnitřně džňánín, čemuž odpovídá jeho na první pohled nesrozumitelná životní filozofie poustevníka. Od narození je osvobozený, dosud ale nerealizoval nejvyšší stav vědomí mókšu, kdy se individuální „já“ stává celým Vesmírem. Má však vlastní vnitřní vedení a napojení na Boha, Božské Já. Realizovat Boha a dosáhnout Osvícení je jeho nejvyšším a jediným Cílem v tomto zrození, jemuž zasvěcuje svoji duchovní jógovou sádhanu, meditaci v ústraní, mantra džapu, opakování Božího jména, modlitby, jógové ásany, kriji ap. podle Systému Jóga v denním životě paramhanse svámího Mahéšvaránandy. V současnosti se často zdržuje na osamělých a pustých místech v horách a v lesích. Od dětství samostatně studoval Bibli, nikdy však neříkal, že je křesťan. Později studoval Bhagavadgítu a jiné svaté spisy indické. Přečetl rovněž některá buddhistická a taoistická svatá písma. Nejvíce ho však oslovila moudrost svámího Šivánandy z Rišikéše, paramhansy Jóganandy, Ramana Maharišiho, Chan-Šana, Bhagvána Šrí Díp Nárájana Maháprabhudžího a samozřejmě svámího Mahéšvaránandy, v němž rozpoznal esenci svého duchovního nazírání Pravdy ze svých meditačních jeskyní a horských pousteven. Uctívá ideál indických himalájských jogínů a rovněž sv. Františka z Assisi. Nevyučuje jógu veřejně a jako skutečně pravý džňánín, muž poznání, nepřijímá studenty jógy ani osobní žáky. V současnosti žije na základě doporučení svámíjího se svou maminkou, trpící depresí, v malém ášramu v Brně-Bosonohách. Poustevník Gyaneshwarpuri je někdo, o kom se bude především mlčet, neboť v sobě slučuje bezmeznou pokoru Františkovy řehole s bezmeznou tvrdostí Šrí Dévpurídžího proti démonům egoismu. Toto je, přátelé, himalájská jóga v České republice.

Zachovávejte autorská práva zde sdělených poznatků a informací a nezapomínejte řádně citovat jejich zdroj. V případě zájmu o další vědecké využití zde zveřejněných informací, kontaktujte autora.